Pekařovská pouť 2004...

pouť 2004 | pouť 2005 | pouť 2006 | pouť 2007 | pouť 2008 | fotografie z poutě 2008 | pouť 2009 | pouť 2010
flašinetářská setkání v Pekařově | pekařovské flašinety | pekařovská kaple

Štěpán Pácl

V sobotu ještě pršelo, na celé údolí Desné se snášel vytrvalý dešť. Stáli jsme pod okapy a myslili na jediné, aby druhý den ráno vysvitlo slunce. V noci déšť ustal a ráno se válely mraky po políčkách pod Sráznou a přes Pekařovský vrch na ně svítilo slunko. Ve Starém Městě pod Sněžníkem bily zvony v kostele sv. Anny. Začínal nový den.
Na Pekařov se začali sjíždět první organizátoři. Okolo desáté hodiny bylo možno zahlédnout dva potulné, lehce ztrémované herce a jejich dvojčlennou doprovodnou tlupu, jak dokončují poslední přípravy, mezi nimi se sem tam mihl nějaká skautka či skaut, kteří sem na Pekařov přijeli připravit atrakce pro mladší návštěvníky a později přijelo několik stánkařů se svým trhovým zbožím.
Teprve okolo poledne začal Pekařov viditelně ožívat a přijížděli první "poutníci", zatímco ti skuteční už v 10 hodin ráno vyrazili pěšky od kostela Nanebevzetí P. Marie v Rapotíně a přes Velké Losiny se ubírali okolo Chlumu a Studence nahoru na Pekařov.
Ve vzduchu byla cítit nervozita, s přibývajícím časem přibývalo i lidí a všechny myšlenky se ubíraly k půl třetí, kdy mělo procesí z Rapotína dorazit až k pazderně stojící v horním konci osady Pekařov. S dorazivšími poutníky měly začít Pekařovské pašije 2004.
Těsně před půl třetí se nad Pekařovem přehnal černý mrak, snad zkouška naší víry. Nikdo se nepolekal a nevolal o pomoc jako učedlníci Kristovi na jezeře při bouři a s úderem půl třetí přiběhli před početné publikum okolo pazderny dva potulní herci - Majda a Milan. Jediné představení, připravované v uplynulých 14 dnech pouze pro toto místo a pro tento den. Premiéra i derniéra v jediný okamžik.

Na mé slovo staň se, stal se svět...

pravil Bůh Otec a andělé zpívali, Adam a Eva byli vyhnáni z ráje, smrt se radovala, satan se na poušti vztekal a

a lidé kývali a šlo to od rtu k retu,
že nebylo tu také svatby, co je v Kanaán!

Druhé zastavení se odehrávalo pod opuštěným kaštanem v půli pekařovské osady. Diváci postupně scházeli od pazderny, přinášejíce si s sebou lavičky, posadili se a

a přišla bouře větrová
a vlny hnala na jezero

Smrt se houpala a učedníci volali o pomoc, Pán pak vstoupil do Jeruzaléma a Smrt se posmívala.

A kdo je můj bližní?

ptal se zákoník chtěje Pána chytit za slovíčko a Pán mu odpověděl:

Neptej se kdo je tvůj bližní, nýbrž ty sám se učiň bližním.

A přišel Jidáš a houpal se na svých pochybách a pak běžel pro třicet stříbrných

O mdlá náturo, kterou má člověk!

pravila Smrt.
Poslední večeře a Pán pravil,

Tak čiňte na mé pamatování

a rozdal chléb a každý mohl být účasten,

Co mám činit, já již vím

pravil Jidáš a Pán se šel modlit do zahrady Getsemanské, a diváci s ním, Jidášův polibek a spokojenost kněží a zákoníků. Římský soudce Pilát a žalující dav.

Ejhle člověk

pravil soudce z Říma, ale pak si umyl ruce, snad měl strach.
Dlouhá je cesta na Golgotu s křížem a Smrt se zase radovala.

To vše je pomíjivost jen
a honba za větrem

zpívá Kazatel, ale apoštol Pavel zpívá ústy potulných herců v přeplněné kapli dává tušit odpověď:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bych neměl,
jsem jen dunící kov a zvučící zvon.
A kdybych rozdal všecko co mám
a kdybych dál sám sebe k upálení,
ale lásku bych neměl,
nejsem nic.
Láska nezávidí, láska vytrvá, láska věří,
láska je darem nejvyšším…

Slunce se pomalu blížilo k západu a lidé tleskali, pak vzdali díky Bohu a kaplí zněly písně a modlitby. Znova. Po 58 letech.
Mezi rozpadlými zdmi pazderny a okolo chátrající kaple se najednou objevilo několik stovek lidí, kteří svou přítomností vdechávali těmto místům život. Snad tu ta radost a život zůstane, snad nevyprchá do příštího jara...
V sobotu ještě pršelo, ale v neděli vyšlo slunce.